Havárie servisního auta

Jak jsem někde už psal vlastním servisní auto značky FORD TRANZIT. Je to výrobek z roku 2004 dovezen z Dánska firmou DOCAR.

Jeho výbava byla pro mne více jak příjemná:

dvoje posuvné boční dveře, tempomat s třemi předvolbami, vyhřívaná sedadla, topení WEBASTO s dálkovým ovladačem,

na zadní nápravě vzduchové měchy s kompresorem, hlasitý příposlech telefonu, navigace.

Takto vybavené servisní auto zachraňovalo výrobu v různých firmách, garážích, podnicích po celé ČR. Někdy pracovalo i pro konkurenci.

Takto to bylo do úterý 2.října 2018. Ten den odrána byl nějaký divný. Poprchával a celkem bylo chladno. Brzy ráno v 6.00 jsem složil zboží v Brně - Maloměřicích, potom jsem další zboží složil na Vídeňské v Brně a dále jsem chtěl vyzkoušet opravenou stařičkou plasmu, kterou opravoval kolega HOUSE a neustále mne urgoval jak dopadla zkouška. Na takovou plasmu jsem potřeboval kopresor podstatně výkonnější než máme v dílně a tak jsem zkoušku odkláda až na dnes.

Tady to začalo. Atmosféra v dotyčné firmě byla těžká ba dokoce až výbušná. V jiné, dřívější dny jsem byl zván na kafe v přátelském rozmaru, ale dnes to bylo jiné ......... to mne dostalo. Má odvaha poprosit svého zákazníka o pomoc klesla na nulu. Ani jsem zařízení nevyndal z auta a odjel směr dílna a to už ale na mne zvonil tefon. Kolega se mne ptal zda má postavi na kafe, kde se nacházím: 'Na kfe postav za 15minut přivezu něco ke kávě' radostně jsem zahlaholil v naději, že se něco konečně dnešní den zmnění.

V obchdě jsem koupil dalamánky a sýr a při pokladně jsem ještě stačil přibrat tužkové baterie, které nám už delší dobu scházely. Zanedlouho vcházím do dílna a skutečně, kolega mne nezklamal, káva voněla a proto že on ví, jak se dělá káva šéfovi, tak se mě hned zvedla nálada. V zápětí jsem o náladu přišel, neboť jsem zjistil, že já jsem při placení v obchodě nechal zakoupené baterie. Už jsem se tam nevrátil. Ona ta ženská byla silně nasupená a já jsem patrně po svém zaplacení zapomněl zkontrolovat nákup a odešel jsem bez bateríí.

Chutnalo nám. Po krátké přestávce jsme se jali řešit ty moje skluzy v zakázkách. Celkem to šlo a po obědě jsem naložil opravenou svářečku a odvážel jsem ji opravenou zákazníkovi. Tam jsem věc vyřídil, předal zařízení a přesvědčil všechny pochybovače o tom, že je opravená - chtěli ji původně vyřadit jako neopravitelnou - předal fakturu a ....... ajá jsem vyjel k domovu.

K domovu jsem to mněl cca 2kilometry.V obci je padesátka a za 'cedulí' můžete jet devadesát. Cesta je do kopce a Tranzit něco váží. Navíc nejsem žádný závodník, nehledě k tomu, že jsem nikterak nespěchal, bylo před třetí odpoledne a vrátit se domů z práce před třetí není každý den, už jsem se viděl doma, jak se natáhnu a hodím zahlavu ten ne úplně radostný den.

Tranzit, jako vždy si bručel fordovskou píseň, vyčasilo se a já dával přednost těm co byli na hlavní. Byli dva a jejich rychlost či spíše moje pomalost jim umožnila zmizet za blízkou úvratí návrší přes kterou se opravená asfaltka vine. Před horní úvratí návrší začínají svodidla, když tu pojednou z protijedoucí kolony namne vikoukne maska Jeepu. Hlavou mně blikla poznámka: 'Kam se ženeš, tady je plná čára, jak chceš přejíždět?' Ale to nebylo vykouknutí pro předjetí. Byl to výjezd v plné rychlosti a vypadolo to, že ten kolos chce svižně odbočit vlevo ale kam ? tam žádná cesta nebyla a navíc silnici lemují svodidla a to už se prášilo od svodidel, jak od nich Jeep odrazil a v plné ryclosti jel proti mně.

 

Nedalo se nic na pěti metrech dělat. Těch osmdsát Jeepu a mých asi šedesát se zadržet nedalo. ČELNÍ NÁRAZ. 

V mžiku nebylo nic vidět narazil jsem koleny na palubní desku erbek zabránil dalšímu nárazu těla a vrátil mne zpět. Všude kouř, rachot zboží, nářadí za mnou a celé to moje milé auto jelo odražené vzad. Nepřevrátilo se. Vyskočil jsem z kabiny a podlomily se mi kolena, zavrávoral jsem a dotápal za auto do příkopy. Vše se zastavilo jen lidé běželi. Padl jsem na lokty byla ohromná bolest v zádech. Někdo na mne mluvil. Chvíli jsem dýchal jen tak do prázdna, když mně došlo, že můj život se právě teď zmněnil. Vzchopil jsem se a vrávoravě došel před Tranzit pohled na přední kapotu mně vehnal slzy do očí. Pak jsem u prostřed asfaltový silnice uviděl robitého Jeepa. Vztek a naprostá prázdnota mne opět vrátila za auto a to už jsem ležel na zemi. Opustily mne síly, bolest mne dostihla, najednou jsem dostal velkou žízeň. Houkačky houkaly, světla blikaly a já jsem nemol nic...... nic jen jsem hleděl na tu jasnou, čistou oblohu a hlavou mě táhlo co se vše odehrálo a co se dít bude.

Fixace k lehátku záchranářů mne vytrhla z myšlenek na budoucnost. Vrácení do přítomnosti bylo silně skličující. Otázky, otázky a moje odpovědi narušil policista. Kontrola na alkohol byla negativní. Stálé otřesy a neustálý hluk mně přinutil k pláči, dohnal mne stres a já v tom přerývané vzlykání jen křičel: 'ničemu se nedalo zabránit , já jsem nemohl nic udělat...... nedalo se tomu zabránit'. Někdo mne držel a tiskl ruku a já se vzpamatoval. V uších jsem vzáleně slyšel někoho jak útěšně šeptá: 'to nebyla vaše vina, to nebyla vaše vina, to nebyla vaše vina.....'

Co naplat, moje vina to nebyla, ale já ležím v záchrance a s majákem jedu do Bohunic v Brně. Tady mne čekala řada vyšetření a tříhodinové čekání na odborný posudek mého stavu.

Vytrpěl jsem si své, urputné bolesti v zádech, bolesti kolenou mne ne a ne opustit. Nafinále ješte ultrazvuk a konečně na pokoj, to už mne vezli na vozíku do šestého patra.

Dnes je 4.10.2018 zítra budu propuštěn z nemocnice. Bolesti z části ustoupily.

loading