Havárie servisního auta

Jak jsem někde už psal vlastním servisní auto značky FORD TRANZIT. Je to výrobek z roku 2004 dovezen z Dánska firmou DOCAR.

Jeho výbava byla pro mne více jak příjemná:

dvoje posuvné boční dveře, tempomat s třemi předvolbami, vyhřívaná sedadla, topení WEBASTO s dálkovým ovladačem,

na zadní nápravě vzduchové měchy s kompresorem, hlasitý příposlech telefonu, navigace, tažné zařízení.

Takto vybavené servisní auto zachraňovalo výrobu v různých firmách, garážích, podnicích po celé ČR. Někdy pracovalo i pro konkurenci.

Takto to bylo do úterý 2.října 2018.

Ten den, již od rána, byl nějaký divný. Poprchávalo a celkem bylo chladno. Již v 6.00 jsem složil zboží v Brně - Maloměřicích, potom jsem další zboží složil na Vídeňské v Brně a dále jsem chtěl vyzkoušet opravenou stařičkou plasmu, kterou opravoval kolega HOUSE a neustále mne urgoval jak dopadla zkouška. Na takovou plasmu jsem potřeboval kopresor podstatně výkonnější než máme v dílně a tak jsem zkoušku odkláda až na dnes.             Tady to začalo. Atmosféra v dotyčné firmě byla těžká ba dokoce, dalo by se říci, výbušná. V jiné, dřívější dny jsem byl zván na kafe v přátelském rozmaru, ale dnes to bylo jiné ......... to mne dostalo. Má odvaha, poprosit svého zákazníka o pomoc klesla na nulu. Ani jsem zařízení nevyndal z auta a odjel směr dílna a to už ale na mne zvonil tefon. Kolega se mne ptal zda má postavit na kafe, s otázkou kde se nacházím a kdy příjedu: 'Na kafe postav, za 15minut přivezu něco ke kávě', radostně jsem zahlaholil v naději, že se něco, konečně,  dnešního dne zmnění.

V obchdě jsem koupil dalamánky a sýr a při pokladně jsem ještě stačil přibrat tužkové baterie, které nám už delší dobu scházely. Zanedlouho vcházím do dílny a skutečně, kolega mne nezklamal, káva voněla a proto že on ví, jak se dělá káva šéfovi, tak se mě hned zvedla nálada. V zápětí jsem o náladu přišel, neboť jsem zjistil, že jsem při placení v obchodě, nechal zakoupené baterie. Už jsem se tam nevrátil. Ona ta ženská byla silně nasupená a já jsem patrně po svém zaplacení zapomněl zkontrolovat nákup a odešel jsem bez bateríí.                                                                                                                    Chutnalo nám. Po krátké přestávce jsme se jali řešit ty moje neustálé skluzy v zakázkách. Celkem to šlo a po obědě jsem naložil opravenou svářečku a odvážel jsem ji opravenou zákazníkovi. Tam jsem věc vyřídil, předal zařízení a přesvědčil všechny pochybovače o tom, že je opravená - chtěli ji původně vyřadit jako neopravitelnou - předal jsem fakturu a ....... a já jsem vyjel k domovu.

K domovu jsem to mněl cca 2kilometry.V obci je padesátka a za 'cedulí' můžete jet devadesát. Cesta je do kopce a Tranzit něco váží. Navíc nejsem žádný závodník, nehledě k tomu, že jsem nikterak nespěchal, bylo před třetí odpoledne a vrátit se domů z práce před třetí není každý den, už jsem se viděl doma, jak se natáhnu a hodím zahlavu ten ne úplně radostný den.                                                                                                                   Tranzit, jako vždy si bručel fordovskou píseň, vyčasilo se a já dával přednost těm co byli na hlavní. Byli dva a jejich rychlost či spíše moje pomalost jim umožnila zmizet za blízkou úvratí návrší přes kterou se opravená asfaltka vine. Před horní úvratí návrší začínají svodidla, když tu pojednou z protijedoucí kolony namne vykoukne maska Jeepu. Hlavou mně blikla poznámka: 'Kam se ženeš, tady je plná čára, jak chceš přejíždět?' Ale to nebylo vykouknutí pro předjetí. Byl to výjezd v plné rychlosti a vypadolo to, že ten kolos chce svižně odbočit vlevo ... ale kam ? tam žádná cesta nebyla a navíc silnici lemují svodidla a to už se prášilo od svodidel, jak se na ně Jeep nalepill, v mžiku se vrátil na silnici, ale to už jsem ani já ani on nemohli nic dělat v plné rychlosti jsme se střetli.                                                Nedalo se nic, na pěti metrech, dělat. Těch osmdsát Jeepu a mých asi sedmdesát se zadržet nedalo. ČELNÍ NÁRAZ. 

V mžiku nebylo nic vidět narazil jsem koleny na palubní desku erbek zabránil dalšímu nárazu těla a vrátil mne zpět. Všude kouř, rachot zboží, nářadí za mnou a celé to moje milé auto jelo odražené vzad. Nepřevrátilo se. Vyskočil jsem z kabiny a podlomily se mi kolena, zavrávoral jsem a dotápal za auto do příkopy. Vše se zastavilo jen lidé běželi. Padl jsem na lokty cítil jsem ohromnou bolest v zádech. Někdo na mne mluvil. Chvíli jsem dýchal jen tak do prázdna, když mně došlo, že se můj život právě zmněnil.

Vzchopil jsem se a vrávoravě došel před Tranzit pohled na přední kapotu mně vehnal slzy do očí. Pak jsem u prostřed asfaltový silnice uviděl robitého Jeepa. Vztek a naprostá prázdnota mne opět vrátila za auto a to už jsem ležel na zemi. Opustily mne síly, bolest mne dostihla, najednou jsem dostal velkou žízeň. Houkačky houkaly, světla blikaly a já jsem nemol nic...... nic jen jsem hleděl na tu jasnou, čistou oblohu a hlavou mě táhlo co se vše odehrálo a co se dít bude.

Fixace k lehátku záchranářů mne vytrhla z myšlenek na budoucnost. Vrácení do přítomnosti bylo silně skličující. Otázky, otázky a moje odpovědi narušil policista. Kontrola na alkohol byla negativní. Stálé otřesy a neustálý hluk mně přinutil k pláči, dohnal mne stres a já v tom přerývané vzlykání jen opakoval: 'ničemu se nedalo zabránit , já jsem nemohl nic udělat...... nedalo se tomu zabránit'. Někdo mne držel a tiskl ruku a já se vzpamatoval. V uších jsem vzáleně slyšel někoho jak útěšně šeptá: 'to nebyla vaše vina, to nebyla vaše vina, to nebyla vaše vina.....'

Co naplat, moje vina to nebyla, ale já ležím v záchrance a s majákem jedu do Bohunic v Brně. Tady mne čekala řada vyšetření a tříhodinové čekání na odborný posudek mého stavu.

Vytrpěl jsem si své, urputné bolesti v zádech, bolesti kolenou mne ne a ne opustit. Nafinále ješte ultrazvuk a konečně na pokoj, to už mne vezli na vozíku do šestého patra.

Dnes je 4.10.2018 zítra budu propuštěn z nemocnice. Bolesti z části ustoupily.

.

.

.

Dnes 30.října 2018 

Jo, je to vše zamnou, nemocnice, rehabilitace .... doháním ty své servisní skluzy. Trochu jsem ubral na tempu, přece jen to člověka poznamená taková zkušenost. Na silnici si podvědomně kontroluji protijedoucí, zda nevybočují příliš,  závodníky nechám, jen ať si jedou a potkáváme se opět, tentokráte na první semaforu.

HUINDAI prý nezastavíš - potřebuji urychleně auto. Mé nároky jsou základní: dvoje posuvné boční dveře a VAN a nezbytná klimatizace. Nikde nenacházím co potřebuji. Až jsem našel H1 r.v. 2014 najeto 70 000km provozováno v Ostravě.

Složil jsem zálohu zbytek jsem vzal na splátky a hurá. Auto bez tempomatu, bez nezávilého topení, bez vyhřívaného předního skla no prostě H1 - žebrák.                                                  H1 není TRANZIT prostoru málo, řidič nenastupuje, ale zvláštně se nasune za volant. Posezení je příjemné, ale na tanec to zrovna není. Co nemusím, jsou v kabině řidiče tři místa k sezení. Naštěstí to prostřední sklopíte a vytvoří se stolek pro vilití kafe či vybryndání limonády. Používám jej  k odkládání nezbytných papírů a bloku.                                             Tyto "parametry"  mne donutily, abych začal realizovat dlouhodobě připravovaný projekt, který se nerealizoval pro forda. Projekt spočívá v integraci zásuvkového systému pro uložení zboží a náhradních dílů do bočních levých dveří. Do projektu byla zahrnuta i možnost odpočinkového komfortu pro řidiče.                                                                            Mám dobrého kamaráda, který je pro mne něco jako bratr a tento je velmi šikovný stolař a tak toho jsem požádal o realizaci.                                                        

 

 

loading